Že prý začal podzim

10. září 2014 v 13:46 | Wamm |  Zápisník
Podzim je tady. Myslím, že si toho všimnul každý, kdo byl v poslední době venku. Kaštany už se válí po zemi a družinářky zakazují dětem se k nim jen přiblížit, protože moc dobře ví, že boje o tyhle podzimní plody nekončí dobře. Někdo si doma peče dýňový koláč, nebo chodí se psem ven a vidí barevné listí pomalu padající ze stromů. Teda, alespoň já si to takhle představuju, když celá zpocená ležím v posteli a vykašlávám si mozek z hlavy.

A tohle se opakuje pravidelně, rok co rok od té doby, co jsem přestala být nemocná celoročně a mé tělo se rozhodlo, že si pro své oslabení bude vybírat to nejhorší možné období, a to začátek školního roku. A tak už od pondělí, místo abych si pečlivě zapisovala zápisky a upevňovala vztah s novými spolužáky, srkám horký čaj s medem, který mi připravuje babička tím způsobem, že do něj lije studenou vodu, aby med neztratil vitamíny, a válím se v posteli s mobilem v ruce, pečlivě sledující svoji zeď, zda tam není něco zajímavého. Naneštěstí tam opravdu nic zajímavého není a tak trávím zbytek denního světla tím, že se unavuji sledováním seriálů, které se už nějak podezřele vlečou, jen abych ihned po západu slunce mohla usnout a spát tím nepokojným nemocným spánkem.

 

Je to spálené... No, alespoň budu krásná.

8. června 2014 v 15:02 | Wamm |  Zápisník
Už nějakou dobu si říkám, že bych se měla naučit vařit. Za pár let mě čeká maturita a pak, jak doufám, vypadnu z domu a pokud si nebudu moc uvařit alespoň špagety, dopadne to se mnou bídně. A tak jsem se, popuzena tím, že všichni kolem mě pořád jenom vaří a pečou a já se jenom nudím a spím, rozhodla, že vytáhnu svoji mladší sestru, která je naprosto stejná lemra, a uvaříme si společně palačinky.

Pro mě to byl můj první kulinářský počin, sestra jenom líně přihlížela a na dotaz "Budeme se držet tohohle receptu, kolik tam mám dát vajíček?" odpověděla, že už palačinky dělala s kamarádkou, že žádný recept není potřeba a že to švihneme od voka. A tak jsem s mírným strachem rozštípla jedno vajíčko, nalila ho do misky a další pěch minut lovila skořápky, zatímco sestra jenom stála a dívala se na mě jako na vrchol amatérismu.


Nadšení z mobilů

29. dubna 2014 v 20:41 | Wamm |  Zápisník
Před rokem odešel můj mobil do věčných lovišť. Byla to potupná smrt, údajně jsem ho rozsedla, když jsem ho nosila v přední kapse kalhot. V té době se začaly ve velkém šířit smartphony, a svět se pomalu stával dotykový. Mně to ale nezasáhlo, a jako "odměnu" za rozsednutí drahého mobilu (který mi ale skoro 5 let dobře sloužil), jsem dostala opravdovou raritu - Nokii 3310. Bohužel i jí už dochází síla a tak nastal čas přivítat do rodiny androidního drobečka.

V poslední době zjišťuji, že radikálně měním svá rozhodnutí. Když jsem před půl rokem tvrdila, že dotykáč nechci a ani nepotřebuju, vážně jsem tomu věřila. Ale pak propukl jakýsi boom a kolem mě se vyrojilo tolik chytrých telefonů, že bych je ani nespočítala. Poslední člověk ze třídy, který ještě nový mobil neměl, jsem byla já a přepadl mě smutek. Docela ráda bych si zkusila nějakou hru, kterou hraje hlouček kluků o dvě lavice dál, nebo efekty v tolik vychvalovaném Instagramu. A tak moje hlavní myšlenka byla jediná - získat svůj vlastní moderní mobil.

 


Z blogu.cz na blogspot a zase zpátky

27. dubna 2014 v 11:45 | Wamm |  Zápisník
Když jsem téměř před půl rokem naštvaně opouštěla blog.cz, připadalo mi to jako nejlepší řešení. Pryč od chybových hlášek, natvrdlého vedení a vlastně toho všeho, na co si blogeři stále stěžují. A teď, po tolika měsících, jsem nedostála svého slibu a vracím se zpět.

Na blogspotu si člověk připadá jinak, zvlášť když si zvykne na ten přepych komunity, která tam prostě není. To mám na blog.cz ráda - snaží se vytvářet alespoň nějakou komunitu, která je ale celá prolezlá všemožnými typy lidí s názory, se kterými bych nesouhlasila ani po své smrti. Pokud by blog.cz bylo velké žijící město plné lidí a barů (klubů), blogspot je pustý ostrov s jednou palmou. (viz. kresba níže).